Prosinec 2007

PrO SilViNKu..

30. prosince 2007 v 17:02 | °°KacEnQa°° |  naky kraviny
Silvinko:D ja vím jak se ti libijou ti různí černoušci atd... tag tadle je kouzelná *845**18*

Colorfull korálky

30. prosince 2007 v 16:30 | °°KacEnQa°°

Uvahy:D

29. prosince 2007 v 19:50 | °°KacEnQa°°
Úvaha č.1
Představ si kus švýcarského sýra, který je plný děr.
Čím víc sýra, tím víc děr.
Každá díra zabírá místo, kde by mohl být sýr. Takže čím víc děr, tím míň sýru.
Čím víc sýru, tím víc děr a tím míň sýru.
ZÁVĚR: ČÍM VÍC SÝRU, TÍM MÍŇ SÝRU

Úvahač.2
Kdo brzo vstává, tomu Bůh pomáhá.
Kdo brzo vstává, spí po obědě.
Kdo spí po obědě, nespí v noci.
Kdo nespí v noci, ten chodí flámovat.
ZÁVĚR: BŮH POMÁNÁ TĚM, KDO CHODÍ FLÁMOVAT
Úvahač.3
Bůh je láska.
Láska je slepá.
Stevie Wonder je slepý
ZÁVĚR: STEVIE WONDER JE BŮH

Úvahač.4
Říkali mně, že nejsem nikdo.
Nikdo je dokonalý (Nobody is perfect)
Takže jsme dokonalý. Jenže jen Bůh je dokonalý.
Z toho vyplývá, že jsem Bůh. Jenže Stevie Wonder je Bůh, takže já jsme Stevie Wonder.
ZÁVĚR: SAKRA, JSEM SLEPÝ!

Úvahač.5
Když to přeženeme s alkoholem, skončíme ožralí.
Když jsme ožralí, tak spíme.
Když spíme nepácháme hříchy.
Když nepácháme hříchy, tak půjdeme do nebe.
ZÁVĚR: JESTLI CHCEME JÍT DO NEBE, MUSÍME SE OŽRAT.

jak vydeptat lidi?:D

29. prosince 2007 v 19:47 | °°K@cii°°
1. Pojmenujte svého psa "Pes."
2. Každému s kým mluvíte na všechno odpovídejte "to si jenom myslíš."
3. Prohlašujte, že musíte neustále nosit cyklistickou helmu, jako součást astronautského tréninku.
4. Volejte na různé 0800 operátory a zeptejte se, zdali s vámi nechtějí na rande.
5. Schovávejte doma jídlo na nepřístupná místa.
6. Dívá-li se s vámi někdo na televizi, přepněte jiný kanál 10 minut před skončením filmu.
7. Pokud s někým mluvíte, opakujte po něm vše co řekl formou otázky.
8. Napište "X - ZAKOPANÝ POKLAD" na různá místa v něčí automapě.
9. V prádelně použijte vždy jeden celý věšák pro jeden pár vašich ponožek.
10. Ptejte se lidí, jakého jsou pohlaví.
11. Lžete ohledně očividně zřejmých věcí, jako je například denní doba.
12. Nechte si nazdobený vánoční stromeček až do září.
13. Změňte si jméno na "Jan Aaaaanovák" kvůli prestiži a slávě být na prvním místě v telefonním seznamu.
14. Okusujte vypůjčené tužky.
15. Nastříkejte se několika druhy kolínské najednou.
16. Když jdete do divadla na operu, zpívejte spolu s herci.
17. Stříhejte trávu kolem vašeho domu nůžkami..
18. Ptejte se vašich kamarádů na divné otázky a jejich odpovědi si zapisujte. Mumlejte něco o psychologickém profilu.
19. V jukeboxu pusťte tu samou písničku 15x.
20. pozvěte hodně lidí na cizí oslavy.
21. Kdy? odcházíte od kopírky, nastavte ji na 200% zvětšení, nejtmavší mód, papír A5 a 99 kopií.
22. Pořvávejte a mávejte na cizí lidi.
23. PIŠTE POUZE VELKÝMI PÍSMENY-
24. pište pouze malými písmeny.
25. Vyslovujte špatně sykavky
26.Notujte si nahlas znělku z Milionáře a neustále ji opakujte .
27. Klouzejte se na každém hladkém povrchu.
28. Doma nastavte budíky na náhodné časy a rozmístěte je po celém bytě.
29. Naučte se morseovku a s přáteli mluvte pouze: ?píp pííííp pííííp píp píp pííííp píp??
30. Noste kalhoty naopak.
31. Každou větu začněte s "O-la-la"
32. Předstírejte, že máte ve vaši myši vysílačku a mluvte do ní.
33. Říkejte ostatním, že existují pouze ve vašich představách.
34. Nikdy se nikomu nedívejte do očí.
35. Pořád se někomu dívejte do oči.
36. Když s někým mluvíte, čichejte k jeho ramenům.
37. Dávejte si nohy na stůl.
38. Mluvte s brněnským přízvukem.
39. Noste divné boty.
40. Střílejte z praku na lidi chodící kolem vašeho domu.
41. Každé dvě vteřiny přepínejte televizi na jiný kanál.
42. Předstírejte, že jste R2D2.
43. Volejte na náhodná čísla a říkejte, že držíte jejich dceru jako rukojmí.
44. Mluvte tak tiše, aby vám nikdo nerozuměl.
45. Jezděte na špatné straně vozovky.
46. Říkejte každému, že jste bratranec Miloše Zemana.
47. Foťte lidi chodící po chodníku, zasmějte se na ně a rychle utíkejte pryč.
48. Stěžujte si Microsoftu na chyby ve Windows XP, které tam ve skutečnosti nejsou.
49. Mluvte sami se sebou.
50. Vytahujte lidem z knih záložky.
51. Zavolejte na operátora. Při otázce "Jak vám můžu pomoci?" odpovězte "Ne, díky, jen se tu rozhlížím."

Jak by jsi se rozhodla,?

23. prosince 2007 v 1:32 Testy
Řídíš a jedeš si sám(a) v autě. Je noc a venku je hrozná bouřka.

Právě projíždíš kolem autobusové zastávky a vidíš tam stát hlouček lidí:
1. Starou paní, která vypadá velmi nemocně, tak že jí do smrti chybí
snad jen pár minut.
2. Starého přítele, který ti jednou kdysi zachránil život.
3. Perfektní ženu, o které jsi celý život snil.

Koho by jsi vzal k sobě do auta, s tím,že tam máš místo jen pro jednu osobu?
Před tím než budeš číst dál, zamysli se nad touto otázkou.
Je to morálně/etické dilema, které bylo jednou použito jako část
přijímacího pohovoru do zaměstnání.

Můžeš naložit starou paní, protože umírá, a proto by jsi ji měl
zachránit jako první.
Nebo můžeš naložit s sebou starého přítele, protože ti zachránil
život a ty mu to můžeš splatit.
A nebo se ti už nikdy v životě nepodaří najít perfektní milenku.

Kandidát, který vyhrál pohovor (z 200 uchazečů) neměl problém s odpovědí.
Co řekl?
......
......
......
......
......
......
......
......
......
Jednoduše odpověděl: Dal bych klíče od svého auta nejlepšímu příteli
a nechal by jsem ho odvézt nemocnou paní do nemocnice. Zůstal bych na
zastávce a čekal bych na autobus se ženou svých snů.

Někdy doopravdy získáme víc, když jsme schopní vzdát se našich
myšlenkových omezení. Nikdy se nezapomeň dívat na věci ZVENKU.
......
......
......
......
......
......
......
......
Ale i tak by měla být správná odpověď takováto:
Srazit starou a osvobodit jí od utrpení, přefiknout ženu na zastávce
a potom odfrčet se starým kámošem na pivo.

co je to?...trava

23. prosince 2007 v 1:29 Testy
Co to je???
Je to zelený a každý víkend se to musí sekat???
Správně....tráva!!!!
Je tím pokrytý celý fotbalový stadion...
Správně...tráva!!!
A teď si říkejte slovo tráva a co nejvíc na ní myslete...
Tak a teď myslete na nějaký ovoce...
Mysleli ste si jablko???
Pokud ne tak patříte k 99% normálních lidí

Jsi psychopat?

23. prosince 2007 v 1:29 Testy
Schválne, jestli jste psychopati:
Opravdová kvízová otázka: Jedna mladá dáma byla na
pohrbu své matky, kde se
potkala s jistým mladým mužem, jehož neznala. Ten
pán byl tak okouzlující a
tak hrozne podobný jejímu vysnenému ideálu muže,
že se do nej okamžite zamilovala... A pak, po
nekolika dnech, zavraždila svou sestru.
A ted ta otázka: Proc svou sestru zabila?
Napred si to rozmyslete, a až PAK se podívejte
dolu....






Ona totiž doufala, že se ten frajer objeví i na
tomhle pohrbu.
Pokud jste odpovedeli správne, pak premýšlíte jako psychopat.
Toto byla testovací otázka jakéhosi blá blá blá
slavného blá blá psychiatra z Ameriky,
který se snažil zjistit, kolik lidí má stejnou mentalitu
jako zabijáci. Mnoho zatcených sériových vrahu tento
test zodpovedelo "správne."
Pokud jste správne neodpovedeli, jste v pohode.
Ale jestli jste tuto otázku položili nejakému svému známému, a ten
trefil jackpot, vy byste si od nej meli držet dyštanc.

Na pokraji skály...

23. prosince 2007 v 1:13 | Silva |  Povídky,Příběhy...
Dívka stojí na kraji skály a přemýšlí jestli má skočit. Má skočit?
Skoč,honem skoč,at to máš ze sebou. Ne nemůžu. Co když se rozhodnu špatně? Budu smrti litovat. Vždyt ti ublížil. Chceš ho mít na očích? Ne nechci. Tak skoč. Budeš na něho pořád myslet.Ale já ho mám pořád ráda. Ale on tě zradil.Dá se to napravit. Promluvíme si o tom. A potkáš ho s jeho novou holkou, že? To bych neunesla. No tak skoč! Nemůžu, co moji rodiče? Když se zabiješ,budeš mít od všeho konečně klid. Nemůžu.…
Skoč, vykašli se na ten zkurvenej život. Nemá cenu tady žít. Máš pro co? Nemáš..Skoč!! Po chvíli zavládlo v údolí ticho…po chvíli bylo přerušeno křikem a zase zavládlo ticho..bylo po všem.
Dívka skončila v útrobách údolí. Pohlcena vnitřním hlasem a utrpením.
Jen černí havrani poletovali nad tímto místem a šířili tuto zvěst dál a dál.. Oblohu po chvíli zakryly černá mračna a těžký letní vzduch protrhly kapky deště. Havrani se stihli schovat,ale tělo leželo dál bezvládně ležet.Vlasy,spadlé do obličeje,pozvolna vlhly a na starém vytahaném tričku se zvětšovaly skvrny od krve.. A ona to viděla. Stála nebo se spíš vznášela nad svým tělem.už neměla své tělo,ale duši ano. Stala se duší. Ale není duše více než tělo?
...cítila pocit prázdnoty..takové,že už není ve svém těle,může letět kamkoli. Může se jít podívat kamkoli..co dělají její příbuzní? Truchlí..? Ví , že zemřela?..opdál přijel štastný pár. Kluk a pohledná dívka. Sedli si na deku, kterou sebou přivezli na kole. Lehli si a začali se mazlit. Dívka ce otočila a pohlédla dolů do údolí. Spatřila ji. Spatřila tělo dívky,už dokonale promočené deštěm a krví. Zakřičela,kluk nechápal co se děje,ale dívka mu ukázala prstem směrem na tělo. Oba utekli... Tělo bez duše dál jen leželo..a duše se vznášela dál a dál...
...lehké poryvy větru ji odfoukávali dál od jejího těla....Na chvíli zaváhala-Opravdu se chce vzdálit? Zanechat své tělo jen tak ležet? ...Ale pak jen splynula v vánkem a plula..nejdříve nad loukami a rybníkem..ale pak začala nabírat výšku.. najednou viděla pod sebou město, kostelní vež, celý kraj jako na dlani.... Chtělo se jí brečet, byla zmatená, nevěděla co chce, ani kam míří...jenže nemohla dělat vůbec nic...Byla v rukou vzduchových vírů....
....její duši profoukával studený vítr..teprve jak uviděla svoje tělo,jak bezmocně leží v krvi,uvědomila si,že je mrtvá..že se už nikdy nevrátí do svého těla .Chci zpátky!!! Ale to nepomohlo...je rpyč navždy..ted se bude jen proplouvat mezi mrakama a dívat se na svět, na svět, který chtěla opustit, který opustila a už se do něj nenavrátí..horká slza jí udělala nesouměrnou a neviditelnou čáru na obličeji...
Stálo to za to? Je tohle to, co jsem chtěla? Jak jsem si vlastně představovala smrt? Je to vysvobození? Utrpení? Dostanu se do nebe? Pekla? A existují tyto světy vůbec?
Myšlenky vířily kolem dokola a ona byla stále zmatenější....
Začínala toho litovat...začínala si uvědomovat, že jí bude chybět rodina. Její máma, která jí vždy pomohla, vždy jí poradila, někdy vynadala, ale v jádru měla pravdu.
Táta...moc si s ním nerozuměla, ale bude jí chybět..měl dobrý smysl pro humor..s bratrem se věčně hádala...ale teď....cítí k němu lásku-sourozeneckou lásku..
Oči se jí zalily slzami..dál a dál jí vítr odfukoval..vzdalovala se..ten pocit prázdnoty se čím dál prohluboval.... je konec..
V dáli se ozvalo houkání....tudůtudůtudůtudůůů ohlédla se..spatřila sanitku jak jede k jejímu tělu. Od někud se ozval hlas..."máš možnost se vrátit pokud chceš, musíš se jen včas dostat ke svému tělu".
Ano, ano! chci.....
Zkoušela pohnout sebou...nešlo to...fooukal moc silný vítr..nešlo to
Už už byla u svého těla...překonala tu mocnou sílu větru..těšila se na svou rodinu,jak je všechny obejme a políbí.Bratrovi řekne že ho má moc ráda,že bez něho nemůže být.Rodičům,že je nikdy neopustí.. Ale...uviděla jak lidé ze záchranky se zvedli a kráčeli ke svému vozu..
Ne,nestihla to.Nějaká mocná síla ji odvanula pryč od svého těla.Plakala.Už nikdy se neuvidí se svou rodinou...ne to přece nechtěla to ne! Bylo pozdě, pozdě na nějaké přehodnocování své smrti..už to nelze vrátit. S touto myšlenkou se nechala unést lehkým letním vánkem nasáklým deštěm. Už je konec....

Nikdy se neopustíme.

23. prosince 2007 v 1:04 | Silva |  Povídky,Příběhy...
Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale pozdeji to začalo bejt vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cejtila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svym světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...

Dopis na rozloučenou

23. prosince 2007 v 0:57 | Silva |  Povídky,Příběhy...
Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?

,,Davide, tady nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle. Našli to u jejího těla a je tam napsané, že je to pro tebe," řekla starší žena, podala Davidovi tmavě červenou obálku a rozplakala se. Žena, maminka tak milované Hanky. Všemi oblíbené Hanky, která už tady mezi námi není. Hanky, která v srdcích všech lidí zanechala štěstí, uspokojení a výborné kamarádství. Tak proč se vzdala toho nejcennějšího? Života?! David se chvíli mlčky díval na obálku. Byla nadepsaná Hančiným rukopisem. Stálo tam: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? S Davidem se točil celý svět. Svět, ve kterém mu chyběl ten nejdůležitější člověk. Člověk, kterému nikdy nedokázal říct, co vlastně doopravdy cítí. Hance, kterou miloval z celého srdce. Hance, která si myslela, že ji má rád jen jako kamarádku. Hance, která chtěla pracovat v cirkuse. V cirkuse proto, protože žila realitou a její optimismus jí na každý den připravil nějaké překvapení. Jenže teď je už pozdě a David si připadá jako ve válce. Jedna jeho část mozku válčí proti té druhé části. Jedna říká, že už má jít domů a má se uzavřít do sebe. Ta druhá říká, ať tady zůstane a vzpomíná na chvíle strávené s Hankou - jeho láskou. Nemohl tu však déle zůstat. Když vyšel z domu, vstoupil do naprosté prázdnoty, která mu neříkala, kam má jít. Jen se hlasitě a nepřejícně smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější osoby. Když David přišel domů, jeho rodiče mu chtěli pomoci, ale on trval stále na tom, že potřebuje být sám. Zavřel se do koupelny. Koupelna, vzpomněl si. V koupelně viděl Hanku naposledy. Viděl ji, jak tam bezvládně leží,v kaluži krve a nedýchá..V koupelně ukončila své trápení, svůj život. Je to jeho vina, že už tady Hanka není, říkal si? Vtom jeho pohled spadl na temně červenou obálku s nápisem: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? Otevřel obálku a začal číst. Do očí se mu vlily slzy už při prvních řádcích…

...Ahoj Davide,
milý Davide,
můj Davide,
drahý Davide,
kamaráde Davide,
žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že tě miluju. Stačil vždycky jen letmý pohled a už ses ode mě otáčel jiným směrem. Nechápu, bál ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, je mi hrozně. Vedle sebe držím žiletku. Tu žiletku, kterou sem ti kdysi půjčila, aby sis vyřízl to znamínko. Pamatuješ????? Nechtěl si jít k lékaři, nemáš je rád a tak sis to udělal sám. Říkala jsem, že máš odvahu za čtyři. Určitě si to pamatuješ. Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se již několikrát pokoušela zabít, ale jsem srab a tak se to nikdy nestalo skutečností. Co si asi o mně myslíš? Radši to ani nechci vědět, ale je mi dobře. Určitě se teď cítím líp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku, ta už mě teď netrápí. Je mi moc dobře. Podívej se tam nahoru a představ si, že tam sedím, obklopena andílky a mávám ti. Netrap se, můj kamaráde, má lásko. Svět už je takový a já sem prostě nedokázala už dál žít v představě, že je všechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázala trápit. Pochop mě. Udělala jsem to pro sebe. Nemysli si, že jsem sobecká, sice asi jsem, ale proč si chtěl být jen můj kamarád? Víš, jak je těžké tě milovat a vědět, že ty mě máš jenom za kamarádku? Marek - tvůj bratr. Řekl mi, že každý večer chodíš na zahradu a díváš se do nebe. Potom prý sedíš a asi půl hodiny nevnímáš. Myslí si, že si do někoho zamilovaný a ptal se mě, jestli ses mi nesvěřil, že vypadáš tak zoufale. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítila? Svět se mi v tu chvíli začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedla jsem si do trávy a nevnímala jsem. Nic. Ani Marka, který mě chtěl doprovodit domů ani zpěv ptáčků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest. Sbalila jsem si své věci. Neměla sem jich sice moc. Jen kabelku a v ní mobil, kapesníky a peněženku. Rozloučila jsem se s Markem, což byl poslední člověk, kterého jsem viděla. Na ostatní se můžu dívat jenom z nebe. Z mého Nového domova. Nerozloučila jsem se dokonce ani s Terkou. Napadlo mě, je snad Terka tvojí tajnou láskou? Terka, ta nejkrásnější holka z celého Moravskoslezského kraje?! Utíkala jsem domů. Měla jsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl. Ukončím své trápení a zároveň ti popíšu jak pomalu odcházím...

V tu chvíli se David rozplakal ještě víc. Slzy se mu z očí řinuly jako vodopád, který nechce přestat téct. Ale řekl si, že to musí dočíst. Bylo to Hančiné přání. Hančiny poslední myšlenky.

...odemkla jsem dveře, našeho domu s krásným velkým balkónem, na kterém jsme si jako děti hráli. Pamatuješ Davide? Určitě ano. Já měla tu nádhernou panenku barbii a ty toho kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Hanka a David. Nebyli to, ale kamarádi. Byli to milenci. Kabelku jsem si odnesla do pokoje. Mého pokojíčku. Na stěnách visely plakáty. Stejné plakáty jako před šesti lety, když mi bylo jedenáct a tobě čtrnáct. Kdysi si byl takový můj ochránce a kamarád, jenže to přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebe zamilovala? Tu noc, co jsme byli s našima stanovat a tam si mě před něma bránil, když jsem večer odešla ze stanu a šla jsem sama k jezeru. Říkala jsem si tehdy, že mi tě poslal sám bůh, ale to sem ještě nevěděla, že ty mě máš jenom jako kamarádku. Utěšovala jsem se tím, že možná jako nejlepší kamarádku, ale teď to sem nebudu míchat, protože už chci přejít k závěru...

David si popotáhl. Měl plný nos, oči uslzené, že skoro už neviděl písmenka, ale nějaká neznámá síla ho vedla dál. Musel číst. Byl na tom závislý. Potřeboval to dočíst.

...otevřela sem dveře naší útulné koupelny. Koupelny, ve které jsem si přišla jako normální člověk a právě tady chci ukončit jako normální člověk své trápení. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedám si na zem. Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce. Nemám strach, jestli nad tím přemýšlíš.
Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a udělala jsem první ale ne moc hluboký řez...

David na chvíli odložil dopis a musel si zajít pro kapesník, protože už nemohl skoro dýchat, jak mu sopel zacpával nosní dutiny. Za pár minut se ale vrátil a tušil, že za chvilku bude konec. Konec dopisu.

...krev padá na moje džíny. Džíny, které jsem si koupila v sekáči. Chtěli jsme přece udělat něco potřeštěného a tak jsme zašli do sekáče. Ty sis koupil tu příšernou mikinu. Pamatuješ???
Taky mám na sobě tu košili, kterou si mi dal. Je mi sice trochu velká, ale je tvoje a to je hlavní. Musím končit, protože pak bych už třeba nemusela nic dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou. Já chci ale umírat pomalu. Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi.
Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se na oblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna, protože ty za to stojíš. Stojíš za mnohem víc a to si pamatuj. Si ten nejlepší a nejhodnější člověk, jakého sem kdy potkala. Promiň musím končit.
Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam potkám mého tátu, nakopu ho do zadku.
Nezapomeňte na mě. Miluju vás, ale tebe trochu jinak, lásko.
Sbohem má lásko, můj kamaráde. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako já nezapomenu...

Sbohem Tvoje Hanka

Když David dočetl, tenhle srdce-drásající dopis, sedl si a dlouho plakal. Potom otevřel skříňku, o kterou byl opřený a přímo před sebou uviděl žiletku. Tmavě modrou žiletku, která jakoby na něj volala, ať udělá to, na co myslí. Myslel na smrt!!! Vzal žiletku a pevně ji uchopil. Udělal první řez a ucukl bolestí. Ale touha, která ho volala za Hankou, byla silnější než bolest, kterou cítil při doteku žiletky a tak pokračoval. Později však už nic necítil. Jen slyšel. Slyšel Hančino usilovné volání a pláč, který mu probodával srdce. Pláč, který ho bodal do srdce tisíci ostrými noži.

Po dvou dnech se David probudil v nemocnici. Do těla mu byla přiváděna nová krev a vedle postele seděli jeho rodiče. Měli smutný výraz a když uviděli, že je David vzhůru, objali ho a řekli: ,,Davide, je nám to moc líto. Hanka je teď pryč, ale to neznamená, že ty uděláš to samé?!" David si v duchu říkal, že nebude poslouchat to hloupé matčino kázání a chtěl jí to i říct, jenže pak si vzpomněl na Hanku a tiše řekl: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi to líto." Dořekl to a celou místností se ozval slabý pláč. Celá rodinka tam tak seděla a plakala.
Když Davida po týdnu vezli zpátky domů, zastavil se na zahradě a podíval se do nebe. Přišel Marek a David mu řekl: ,,Marku, víš kdo je má velká láska?" ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Hanku to zajímalo. Nevím, když jsme se o tom bavili, utekla s pláčem. Doufám, že jsem něco nezvoral." ,,Miluju svoji kamarádku. Svoji nejlepší kamarádku Hanku. Hanko," řekl, podíval se do nebe a hlasitě zakřičel: ,,ty si má láska."

Blbá náhoda...:(

23. prosince 2007 v 0:42 | Silva |  Povídky,Příběhy...
Byla jedna dívka...A byl jeden chlapec...Bydleli nedaleko od sebe a tak se často vídali na procházce se svými pejsky....Ani jednoho ale nikdy nenapadlo na toho druhého promluvit...
Dívka nikoho neměla...Rodinu,její blizcí všichni do jednoho umřeli při autonehodě..Bydlela se svou tetou,mimochodem s tetou,se kterou už od malička citově strádala a už ji bylo skoro 18.let.Myslela si,že pro ni život nemá smysl...Až do dne,dokud nepotkala JEHO!
Čas plynul a nic se nedělo...Dívce to trhalo srdce,chlapci to trhalo srdce...
Dívka už nemohla dál čekat..Nemohla už bez něho žít.Cítila to...Cítila,že i on ji miluje.Cítila že to vyjde a oni budou moci být konečně spolu..
Vyšla v obvyklou dobu se svým psem ven,aby ho potkala na onom místě,kde se pravidelně setkávali.
Uviděla ho.Zastavila se,naokamžik zaváhala a pustila se za ním.
Podivně se na ní podíval,zarazil se...V dívce hrklo....On se zamračil....Ale ona šla dál...Říkala si,že teď už to nemůže vzdát.
Přišla k němu...Pozdravila ho...On mlčel..Pozdravila ho znovu...Zamračil se na ní a hrubě ji poslal k čertu....Do očí ji vyhrkly slzy.Nehleděl na to,otočil se a už byl pryč...
Dívka se strašně rozplakala a rozběhla se domů.
Doma vzala kus papíru,tužku..A napsala dopis..Dlouhý,plakala..Ale napsala ho tak,aby vyjádřila všechno co cítí a na nic nezapomněla...Dopis dala do obálky,zalepila...
Rozběhla se k jeho domu,dopis hodila do schránky a došla s brekem v očích a pocitem úzkosti domů...
Šla pro lékárničku...Našla nejobsáhlejší plato tabletek,přečetla nápis,aby se ujistila,že to neni žádný vitamín nebo celaskon a šla pro sklenici vody..
Posadila se na postel.Do ruky vzala JEHO fotku,kterou už dlouho vlastnila a rozplakala se.Pomyslela si,že pláče nejspíš naposledy....Poslední pohled věnovala vpíjením se do jeho krásných čokoládových očí,naplnila si 2 hrsti prášků a.....polkla....zapila,lehla si do klubíčka...Už se neprobudí...nikdy...
Druhý den:
Chlapec přijde domů.....Chce vyzvednout poštu a uvidí obálku se svým jménem...
Vezme ji zvědavě do ruky a začte se hned u schránky...Rozpláče se hned při prvních řádcích...
Rozběhne se k jejímu domu.Zazvoní.Otevře teta.Zeptá se ho,co potřebuje...Vyřkne své přání,načež mu žena v slzách v očích oznámí,že dívka zemřela na předávkování prášky...Důvod neznám...
Chlapec se podruhé rozpláče...Důvod zná.....Běží domů,otevře dveře a se slzami v očích vlepí svému jednoveječnému dvojčeti pořádnou facku....Ukáže mu dopis od dívky...Bratr pochopí...Padnou si kolem krku.....Je jim to jasné...V den,kdy šla dívka říct svému milému,co k němu cítí,byl venku zrovna venčit jeho na chlup stejný bratr....

Příběh z nemocničního pokoje...

23. prosince 2007 v 0:36 | Silva |  Povídky,Příběhy...
Tak tenhle je vážně smutnej, dočetla jsem ho v slzách....:o(
Ležím v nemocničním pokoji a marně se snažím si vzpomenout,jak jsem se tady vlastně ocitla…Za velkými okny panuje sychravá nálada podzimního podvečera a já ani netuším co je za den…Třeští mi hlava a nemohu se zvednout.Jediné,čeho jsem si všimla je to,že jsem na kapačkách…Pronikavá bolest hlavy mi nechce dovolit si vzpomenout,co se vlastně stalo,že tady ležím a ani nevím,jak dlouho.Raději zavřu oči a pomalu zase usínám…Dřív než se ale ponořím do spánku projede mi hlavou otřesný pohled:jasně červené auto,co se proti mně řítí…A spolu s tímhle zábleskem se mi najednou vrací další a další vzpomínky.Poslední,co si pamatuji je středeční odpoledne.Ze školy jsem šla rovnou domů a docela jsem spěchala.Těšila jsem se,že si bezstarostně sednu k počítači a budu si psát s přáteli o jejich zážitcích ze školy a taky si možná budu psát s tím,do koho jsem tolik zamilovaná přesto,že o mě nestojí…Přecházela jsem přechod a už jsem byla skoro na jeho konci,když se ze zatáčky vyřítilo nějaké červené auto a napralo to přímo do mě…Pak si matně vzpomínám na to,jak ke mně přiběhl malý chlapeček a volal na maminku,ať něco udělá.Pravděpodobně zavolala sanitku a tak teď ležím tady…V hlavě se mi míhají tisíce otázek…Kdo byl vlastně řidič toho červeného auta?Ujel z místa kde mě srazil aniž by mi pomohl?Jak vážný je můj zdravotní stav?Kolik dní už tady jen tak bezvládně ležím?Vědí o tom moji rodiče?Přátelé?A pokud už tady ležím dlouho,byli se na mě podívat?Je mi smutno,nikde žádný doktor,sestra…na pokoji jsem sama a tak není nikdo,koho bych se zeptala a k tomu ta příšerná,vytrvalá bolest…Jako by mi někdo bodal nože do hlavy…Oči se mi samy zavírají,ale já nechci usnout!Co když přijde nějaký doktor nebo sestra a já budu spát?Jak se pak dozvím odpovědi na své otázky?Spánku se však neubráním dlouho.Spala jsem až do rána,kdy mě probudily hlasy.Dva doktoři a jedna sestra o čemsi debatovali nad mojí postelí ale nerozuměla jsem jim.Jejich hlasy zněly velice daleko.Otevřela jsem oči a chvíli trvalo,než jsem viděla jasně.Mladý medik zastavil svoje rozprávění ,usmál se na mě a pověděl: "Vítejte zpět,slečno.Vy jste nám tedy nahnala strach" Snažila jsem se opětovat mu jeho milý úsměv,ale moje mimické svaly mne příliš neposlechly. "Já..co se vlastně…?"Chci položit jednu ze spousty svých otázek,ale přeruší mne primář.Před týdnem Vás srazilo auto a ujelo.Naštěstí nějací lidé hned zavolali sanitku i policii.Jestli se chcete zeptat,zda řidiče toho automobilu chytli,nepotěším Vás.Policie po něm sice stále pátrá,ale naděje je velmi malá. Když Vás přivezli,byla jste ve velice kritickém stavu,ale díky vaší odvaze,síle a šikovným ručičkám našich lékařů,jste přežila.Týden jste ležela v komatu." "A teď?Já…Budu žít?"ptám se a všemi silami se snažím zadržet slzy,ale nejde to…Jsme na to příliš vyčerpaná a slabá. Medik mne vezme za ruku a povídá "Nebojte se ,uděláme pro to vše,co bude v naši silách.Tak krásného mladého děvčete by byla neskonalá škoda." Primář ho nenechá příliš dlouho mluvit a raději pokračuje sám "Velkým úspěchem je,že jste se probrala.Jste bojovnice,vidím to na Vás!Věřím,že to společně zvládneme.Teď byste měla ale raději spát,to Vás posílí." Už už chtějí odejít,ale mám přeci ještě spoustu otázek! "A byl tady za mnou někdo?Co moji rodiče?" "Byli tu za Vámi několikrát.Také jste tu měla sestru a bylo Vás tu navštívit i několik přátel" "A Filip?Byl tady?" "Promiňte…Filip? To je Váš přítel?" "Ano.. Totiž ne…jen Kamarád…"Vzápětí jsem litovala své otázky…Jsem tolik naivní,abych si myslela ,že sem za mnou přijede?Nemá to zrovna nejblíž ,času má poskromnu a navíc asi ani neví,že jsem tady…A i kdyby věděl,proč by za mnou jezdil? Co pro něj znamenám? "Je mi líto slečno,ale myslím,že žádný Filip tu nebyl.Ale teď na to nemyslete a snažte se spát.Spánek vám pomůže." "Ano…děkuji" "A slečno,kdybyste cokoliv potřebovala,zazvoňte,budeme tu hned" oznámí mi ještě ve dveřích sestra a odcházejí.Zase jsem zůstala sama se svými myšlenkami,které se nemohli odpoutat od Filipa…Tolik bych si ho přála vidět když nevím,jestli ještě někdy budu mít tu možnost…To co říkal ten primář neznělo příliš přesvědčivě a tak mi vrtá hlavou,jak to se mnou vlastně je…Nechci nad tím přemýšlet!Nechci přemýšlet nad ničím a tak poslechnu doktora,zavírám oči a usínám…Najednou zaslechnu nějaké hlasy,ale nechci otevírat oči.Nevím kdo to je,ale slyším mužské hlasy a také nějakou dívku.Kéž by to byl Filip,ale ten je daleko…nepřijede.Otevřou se dveře a dovnitř kdosi vchází.Našlapují velice lehce,aby mne nevzbudili.Jsem zvědavá,kdo to je,ale příliš mě zajímá,co se bude dít na to,abych otevřela oči… "Vypadá tak..bledě a drobně…Jako nikdy…Je taková slabá" okomentuje dívka můj zbědovaný vzhled a já po hlase poznávám dívku,kterou mám velice ráda…Je to moje kamarádka z tábora,ale bavíme se spolu vždycky přes celý rok.Pokaždé si máme co povědět a nikdy s ní není nuda…Zrovna ji,bych tady ale příliš nečekala…To,že za mnou přišla ona,mi vlilo nepatrnou naději,že by spolu s ní mohl přijít Filip…Ale chlapec odpovídá "To ano…Jako by byla úplně někdo jiný…Kde je její elán a síla? Vypadá křehce a opravdu slabě…"Chvilku váhám,kdo by to mohl být ,ale hned vzápětí se kaji za to,že jsem váhala… Opravdu je to Filip,ale úplně jiný než ten,kterého bych si tady tolik přála vidět…Nad jejich slovy se vznáší nejistota a obavy…opravdu vypadám tak mizerně? "Víš…já…mám o ni strach" Prvně slyším slůvko strach z úst téhle dívky,která je vždycky nad věcí a plná jen samého optimismu… "Neboj,o ni se nemusíme bát.Vždyť ji znáš!Je tak silná!" Chlapec obejme dívku a políbí ji.Srdíčko mi poskočí radostí…Tihle dva spolu?Věděla jsem ,že Filip ji miluje,ale že Hanka…Vždycky tvrdila,že už Filipa nemiluje…Jak on se kvůli ní trápil.Moc to těm dvěma přeji,tolik k sobě patří!Mají o mne strach?To je to se mnou tak vážné?Chtěla bych otevřít oči a říct jim pár milých slůvek,ale ne.Až jindy…Tedy pokud nějaké jindy vůbec bude…Nechci,aby věděli,že jsem je slyšela…chvilku mlčky stojí u mé postele,nevím,zda se na sebe dívají nebo jen upínají své soucitné pohledy na mě… "Už budeme muset jít,ale zase přijdeme…snad budeš příště vzhůru.Drž se,jsi silná…Máme tě rádi " promluví ke mně na rozloučenou a odcházejí…Jsem moc ráda,že tu za mnou byli a řekli mi pár milých slov,ale také mám zase nad čím přemýšlet…Vážně vypadám tak hrozně? A je to se mnou opravdu tak vážné?Možná jsem měla otevřít oči a mluvit s nimi,protože co když až budou chtít přijít příště,už tady nebudu?A tak mne napadá kde mám vlastně telefon? A kolik lidí ví,že jsem tady? Přemýšlím ale ne dlouho...Zase se potápím do říše spánku…Tak mne napadá,že už bych se třeba nemusela probudit…To jsem to zase vyzdobila…teď se budu bát i usnout!
Takhle jsem tady proživořila další tři dny a nic se nezměnilo.Párkrát tu za mnou byli naši,na mamince bylo vidět,jak jen s těží skrývá pláč a tatínek byl ten,co ji podporoval…nás obě!Ten mladý medik se jmenuje Martin a moc hezky se o mě stará…je milý a pozorný,jen vždycky když se chci ptát na můj zdravotní stav,rychle od toho tématu odbíhá a zdá se,že ho vždycky trochu zabolí tahle otázka.Ležím tu den za dnem a mám pocit,že se nic nelepší a navíc mi to přijde nekonečný…Jen když je tu se mnou Martin a povídáme si tak mi čas utíká…Vyprávíme si historky a on mě drží za ruku…Cítím se tak víc v bezpečí…Nikdy se nezeptal na Filipa,ani přes moji otázku hned po probuzení…snad se bojí zeptat? Nebo mi nechce ubližovat? Nevím,ale jsem za to ráda… Netuším,co bych mu řekla…
V neděli se za mnou stavilo spousta lidí.Přišla Káťa,moje nejlepší kamarádka ze třídy a vyprávěla mi veselé školní zážitky a také to,jak se jim všem po mě stýská a jak se jim mám brzy vrátit.Také mi vyprávěla,že už to dala dohromady s jejím novým objevem a jak jim to klape…Všechno jsem jí to moc přála,ale také jsem jí trochu záviděla,že tohle všechno může prožívat,zatímco já tady ležím a pomalu ani nevím,co je za den a jak jsem tu dlouho.Okolo poledne mě přišla navštívit celá velká parta přátel.Bylo jich tolik,že nebýt Martina,tak je za mnou ani nepustili!Zase se na mě přišli podívat Hanička s Filipem,ale také spousta dalších lidiček co k nim neodmyslitelně patří…Přinesli mi dokonce velikou kytičku,abych to tam prý neměla tak smutné…Byli první,které to napadlo.A přitom se podívejte na jakýkoliv Film…Tam má pokoj plný květin každý…Udělali mi velkou radost…Říkali mi,jak mne mají rádi,jak se musím moc brzy uzdravit,abychom mohli zase něco podniknout…Byli tak milí!Jen jediný človíček mi do téhle velké party chyběl…Ano,napadá Vás správně,že myslím Filipa..Tedy ještě jeho starší brácha,ale myslím,že ten nepřišel hlavně proto,abych se ho na něj neptala.Všichni slíbili,že zase přijdou a popřáli mi,ať se brzy uzdravím a odešli…Když se za nimi zavřely dveře,začala jsem přemýšlet …Mám-li odejít na pořád,a že se mi vůbec nikam nechce,chtěla bych vidět ještě alespoň jednou naposledy Filipa…Ale na to mám příliš hrdosti v mém na hadičky napojeném velmi slabém tělíčku,abych mu vzkázala,že ho chci vidět…Sám od sebe ale taky nepřijde…Ještě ten den se za mnou přišli podívat další dvě kamarádky,které jsem také moc ráda viděla…Za celý den jsem toho moc nenaspala a tak jsem byla dost unavená. A to měl Martin noční a tak si se mnou přišel povídat.Když se otevřeli v noci dveře,vždycky jsem věděla,kdo to je.Nešlo se nevzbudit,protože jsem ho pokaždé moc ráda viděla.Dneska jsem ale dlouho nevydržela,cítila jsem se moc slabá…Ráno jsem se probudila bolestí…Bolest hlavy se mi vrátila a měla jsem horečku.Doktoři se shodli na tom,že jsem byla včera příliš přetížená a tak mi zakázali víc jak dvě návštěvy za den a ještě musely být krátké.Na návštěvy jsem ale stejně neměla ani pomyšlení.Nebylo mi dobře,všechno mne bolelo a snažila jsem se spát.Rodiče by mi stejně nic nového neřekli,všechny kamarády jsem včera viděla a Filip by sem nepřišel ani náhodou.Za celé dva dny jsem se s nikým krom doktorů ani neviděla.Prý za mnou byli rodiče a ségra,ale nikdo z nich mne nechtěl a vlastně ani nesměl budit.S Martinem jsem také mluvila jen jednou.Pomalu jsem se ale začínala cítit líp a tak už jsem toho ani tolik nenaspala.Myslela jsem,že už se vše bude jen zlepšovat a i Martin se pokaždé víc usmíval,když jsme se bavili o mém stavu.Martin byl moje podpora,moje malá zpovědníčka a byla jsem moc ráda,že ho mám.Za těch pár dní jsme se toho o sobě dozvěděli tolik…I když pár dní?Ležím tady už pěkně dlouho…Aspoň mi to tak přijde.Nikdy jsem nebyla v nemocnici ani přes noc a teď?Ležím tady a ani nevím,jestli se odsud někdy dostanu…Spolu s těmito myšlenkami jsem usnula a probudilo mě až někdy odpoledne lehké zaklepání na dveře.Dovnitř přišla Hanča,ale dneska byla sama.Otevřela jsem oči,aby si nemyslela,že mě probudila. "Ahoj" "kdes nechala Filipa?" "Šla jsem kolem a tak jsem se tu za tebou chtěla stavit taky jednou sama." "už jsem tu potřetí.Když jsme tu byli poprvé,tak jsi spala." "Jo,já vím,říkali mi,že jste tu byli" Povídali jsme si dlouho ,nikam nespěchala a tak jsme probrali …no skoro všechno…padla řeč i na Martina,že se jí líbil a prohřešili jsme toho spoustu. Na chvíli jsem se odmlčela a pak jsem začala mluvit o tom,co mě tolik trápilo "Víš,Hani…Já nevím,jestli se odsud vůbec někdy dostanu" "Ale určitě…" Chtěla mne přerušit ,ale já ji nenechala "nech mne to doříct prosím…Nevím,jestli zemřu,nikam se mi od vás nechce,ale má-li to tak být,chtěla bych -a teď odkládám veškerou svou hrdost,která mi bránila to říct-ještě alespoň jednou vidět Filipa…Však víš…jen jako kamaráda,obejmout ho a poděkovat mu za to,že je a říct mu,třeba to,že doufám,že na mne nezapomene.A proto tě prosím,ač se mi nechce se před ním takhle zbědovaná ukazovat,řekni mu že bych ho ráda viděla.O nic se nedoprošuj,nic víc neříkej.Ani nevím,jestli vůbec tuší,že jsem tady…Bylo pro mě moc těžký říct ti to,protože jsem se jednou zařekla,že nikdy nebudu o nic škemrat a nebudu za ním pádit,ale jestli ho mám vidět třeba naposled,chci to." Jen se na mě podívala a viděla jsem,že se jí derou do očí slzy "řeknu mu to,neboj a za tebe doufám že přijede,i když nevěřím,že se odsud nedostaneš a neodejdeš s hlavou vztyčenou k nebi a s úsměvem…Mám tě ráda Kaťule a moc bych chtěla,aby ses netrápila…Vyřídím mu to co nejdřív."to už se jí slzy kutálely po tvářích a ani já se pláči neubránila…Prvně jsem ji viděla plakat.Dostala jsem strach.Neřekli jí snad doktoři víc než mně?Vzájemně jsme se tomu smály a při tom plakaly…Pak odešla a já čekala,co se bude dít.Klesla jsem na dno a vzdala se hrdosti.Opravdu jsem ho chtěla vidět.Moc.
Uplynul den,dva,tři,přišli přátelé,rodiče,všichni jen ne on!Odložila jsem svoji masku,zůstala mi jen má pravá tvář.Na nic jsem si nehrála,byla jsem upřímná ale nebylo mi to k ničemu.Nepřicházel.Jednou v noci jsme si zase povídali s Martinem "Chci se tě už dlouho na něco zeptat" bála jsem se,jaká otázka padne,ale jestli ho něco trápí,ven s tím "Kdo je vlastně ten Filip?Ptala ses na něj hned ten den co jsi se probrala a pak jsi se o něm alespoň přede mnou nikdy nezmínila.Jestli se o tom nechceš bavit,pochopím to." "Ráda ti odpovím,není co tajit.Byla jsem do něj dlouho zamilovaná ,ale nikdy jsme to nedali dohromady…" "ty jsi zamilovaná pořád ,viď?" zeptá se při pohledu na můj smutný pohled"Ani jednou tu nebyl…nikdy jsem nevěděla,co si o tom všem myslí,ale teď mi to začíná být jasné…Dokonce jsem se natolik ponížila,že jsem mu vzkázala,že bych ho chtěla vidět,že nevím,jestli se odsud někdy dostanu a jestli ráda bych ho ještě někdy viděla,ale on? Nepřišel! Jsem mu ukradená a chápu to…Jen jsem myslela,že alespoň pochopí moji situaci a přijde…Přecenila jsem ho.Ale myslím,že tohle jsi asi slyšet nechtěl" "Ne,jsem rád,že jsi mi to řekla…Jen …víš…vím,že do tebe je blázen nejeden kluk a ty je ani nestíháš odhánět,ale myslím ,že jsem se stal jedním z nich…Někoho,jako jsi ty jsem ještě nepotkal…"Nevěděla jsem,co na to říct a tak jsem udělal to ,co situace žádala…políbili jsme se…Věděla jsem,že jestli se odsud jednou dostanu,že právě Martin bude ten,kdo mě bude doprovázet kam jen budu chtít…Ale dostanu se odsud? Co když přeci jen přijde Filip a já? Já zase nebudu vědět kudy dál?Ale nad tím teď nechci přemýšlet.Martin je tu se mnou a ten mě neopustí…Po chvilce ticha mi dal dobrou noc a odešel…Netušila jsem,že ho tu noc vidím naposled,netušila jsem,co se odehraje v dalších hodinách a nenapadlo mne,že už mu nikdy nebudu mít možnost říct,jak moc důležitým pro mne byl.
Ráno jsem se probudila a měla jsem moc zvláštní pocit.Přišli za mnou rodiče a sestra.Ten den jsem tušila,že se něco stane.Všem jsem jim řekla,jak moc je mám ráda ,že jsem jim moc a moc vděčná za to,že se mnou byli od mých prvních krůčků,prvního slůvka a vždycky stáli při mně…Odcházeli s úsměvem a to jsem potřebovala.Jediný koho jsem neviděla a tolik jsem po tom toužila nepřicházel.Za to jsem stále blíž a blíž cítila jak se po mě sápe ONA…Smrt…Najednou se otevřely dveře,ale jestli čekáte,že vstoupil on,nečekejte.Přišla za mnou Hanička…Zase.Věděla jsem co mne čeká a tak jsem i jí pověděla,co pro mne znamená a dostala pár čísel ,jmen a dopisů,které měla předat.Jako poslední jsem ji chtěla požádat o vyřízení krátkého vzkazu Filipovi… když jsem začala,přerušila mě se slovy : "bylo to tvé přání,chtěla jsem ti ho splnit" Objala mne a zadržela slzy,její uplakaný úsměv byl upřímný …myslím,že i ona věděla,že je to poslední úsměv,který mi věnovala…Podala si kliku od dveří s tím,na kterého jsem tady celou tu dobu čekala…Měla jsem snad cítit zlost,že nepřišel dřív,ale protože jsem věděla ,že nemám tolik času,veškerou zlost jsem odložila.Otevřel dveře,usmál se a nenechal mne mluvit "Prosím nic neříkej,chci se ti omluvit,že jsem nepřišel dřív.Od začátku jsem věděl,kde jsi a že jsi na tom špatně a byl jsem zbabělec.Když mi Hanka řekla,že mě chceš vidět,nemohl jsem se sebrat a jet za tebou.Miluju tě a zbabělý jsem proto,že jsem se chtěl vyhnout tomu,abych tě viděl odejít…Chtěl jsem tě nechat odejít bez rozloučení,ale to bych si pak nikdy neodpustil…Musím se rozloučit a musím ti říct,že tě miluji a omlouvám se za to,že jsem nechtěl trávit každičkou chvíli s tebou…" tohle dořekl se slzami v očích a sedl si ke mně. "teď zas nech mluvit ty mě,prosím…nemám už moc sil a vím co mě čeká…Ta dvě slova co můžou jen stěží vystihnout to,co k tobě cítím chci,aby byla poslední co řeknu a tak mě jen polib,obejmi a nech mě zemřít…nechce si mi odejít a nechat vás tu,ale má to tak být…Miluji tě

Začátek a konec..

23. prosince 2007 v 0:12 | Silva.. |  Povídky,Příběhy...
Všechno začalo, když se jejich oči několikrát během chvilky střetly.. ten den si pamatuje dodnes.. pamatuje si každou minutu z toho dne.. byli se školou na výletě a oni ze sebe skoro nespustili oči.. co že tk najednou?? Vždyť si nikdy předtim jeden druhýho ani nevšiml..
Začaly prázdniny a ona poznala někoho jiného a na něj zapoměla.. nechtěla si dělat žádné naděje.. jenomže s novym objevem to byla slepá ulička.. dlouho se z toho vzpamatovávala.. ale začátek nového škol.roku jí z toho osvobidil.. když spatřila opět jeho vypadal ještě líp než před prázdninama.. nemohla z něj spustit oči.. byl to přesně její typ.. hnědé vlasy.. čokoládový oči.. a už od pohledu hodnej.. rozumnej a pohodovej kluk. Celý měsíc byl pro ni něco úžasnýho.. pořád si vyměňovali pohledy.. kdykoliv se potkali na chodbě nebo v jídelně podívali se na sebe.. všechny přestávky trávili na chodbě a furt na sebe koukali.. ani jeden však nikdy s tim druhym nepromluvil jediný slovo. Začal říjen a s nim i trápení.. začal ji ignorovat.. z ničeho nic.. už na ni nekoukal jako před tim a ona ?? Najednou neměla odvahu podívat se mu do očí.. chodila tam, kde by ho mohla potkat, ale jakmile ho uviděla.. sklopila oči k zemi a nepodívala se na něj.. měla strach. On přestal chodit o přestávkách na chodbu a ona byla čím dál tim víc nešťastná. Chtěla aby to bylo jako dřív.. snažila se sebrat odvahu a dát mu najevo že ho má ráda ale kde sebrat tu odvahu ?? Přepadl jí smutek.. smutek kterého se nemůže zbavit.. začalo řezání do rukou.. usínala s brekem a s písničkou untitled.. připomínala jí uplně všechno.. první den.. jeho pohledy.. nikdo nebyl schopnej jí pomoct.. nikdo..uzavřela se sama do sebe a myslela jen na něj.. u toho poslouchala furt dokola untitled nebo berušku.. "..že ty jsi ta, kterou jsem hledal už léta..(nejsem)….beruško moje, já do tebe jsem blázen.. (nejsi).. i když jsem sám, na tebe myslívám.. (kéž by)…nikdy před tim jsem takhle nemiloval, snad si to jen myslel nebo si na to hrál, vždycky hledal jsem moc a pokaždé našel málo…….beruško věř, že jen pro tebe tu jsem (jenomže ty tu nejsi !! ) " při těhlech slovech se jí hrnuly do očí slzy.. vždycky doufala a věřila, že jednou tuhle písničku bude poslouchat s nim.. že ty slova budou pravdivý.. ale nee.. nebudou.. nikdy nebudou... všechno skončilo stejně rychle jako to přišlo.. ze dne na den.. otázka proč ?? je zbytečná.. na tu odpověď asi nikdy nenajde..Ted si říká proč na ní furt koukal ?? nebo se jí to jenom zdálo a něco si namlouvala ?? proč jí pak začal ignorovat ?? udělala něco špatně?? Proč jí neodepsal na sms ?? myslel si že to je omyl ?? A najde na všechny tyhle otázky vůbec někdy odpověď ??
Kdyby tak věděla, že za několik málo sekund se dozví, že to, čemu celou tu dobu věřila, NIKDY nebude…je to jako kdyby vám někdo zabodnul nůž přímo do srdce.. kéž by se tak dalo vyléčit... ale jizvy zůstanou navždy…
Sedí u počítače.. žiletka pomalu přejíždí po její ruce a na ránu jí kapou slzy.. ta bolest srdce.. ta úzkost je nepopsatelná.. nesoustředí se na to co dělá.. má v hlavě teď jenom jeho.. najednou žiletka zajede hlouběji….ví, že to přehnala…ví, že se blíží konec…celé její tělo zalije chlad a po ruce jí stéká krev…usíná…z dálky ještě uslyší zvonek u dveří, ale už nemůže nic dělat..
Nechtěla zemřít.. ale zemřela… kdyby jenom tušila, že to byly poslední sekundy jejího života… kdyby jenom tušila, že on za ní přijde a řekne jí "Miluju tě" a že ví, že udělal chybu… ale tohle se ona už nikdy nedozví….

Příběhy...

22. prosince 2007 v 23:29 | Silva |  Povídky,Příběhy...
Dva andelsti poutnici se zastavili,aby si odpocli v dome bohate rodiny. Rodina byla nepohostinna a odmitla andely nechat v pokoji pro hosty. Misto toho byli ubytovani ve studenem sklepnim pokoji. Jakmile si ustlali na tvrde podlaze, starsi andel uvidel diru ve zdi a opravil ji. Kdyz se mladsi andel udivene ptal proc, starsi odpovedel: " veci nejsou takove, jake se zdaji byt". Dalsi noc si sli odpocinout do domu velmi nuzneho, ale pohostinneho farmare a jeho zeny. Pote, co se s nimi manzele podelili o trochu jidla co meli, rekli andelum, aby sli spat do jejich posteli, kde si dobre odpocinou. Rano po svitani nasli andele farmare a jeho zenu v slzach. Jejich krava, jejiz mleko bylo jedinym prijmem rodiny, lezela mrtva v chleve. Mladsi andel se ptal starsiho, jak jsi to mohl dovolit? Prvni muz mel vsechno a tys mu pomohl, vycital. Druha rodina mela malo, ale byla ochotna podelit se o vsechno a tys dovolil, aby jim zemrela krava. Proc? "Veci nejsou takove, jake se zdaji byt", odpovedel starsi andel." Kdyz jsme byli ve sklepnim pokoji, vsiml jsem si, ze v te dire ve stene byla zasoba zlata. Jelikoz majitel byl posedly chamtivosti a neochotou sdilet stesti, utesnil jsem diru, aby poklad nemohl najit. Kdyz jsme dalsi noc spali ve farmarove posteli, prisel si andel smrti pro jeho zenu. Dal jsem mu misto ni kravu. Veci nejsou takove, jakymi se zdaji. Vetsinou nezname vsechny souvislosti. I kdyz mas viru, potrebujes taky duveru, ze vse, co prichazi, se vzdy deje ve tvuj prospech. A to se vyjevi az casem. Nekteri lide prichazeji do naseho zivota a rychle odchazeji, nekteri se stavaji nasimi prateli a zustanou na chvilku. Prezto zanechavaji v nasich srdcich nadherne stopy a my nezustaneme nikdy stale stejni, protoze dobri pratele nas promenuji! Vcerejsek je historie.Zitrek tajemstvi. Dnesek a pritomnost je dar. Zivot je neobycejny a chut kazdeho momentu neopakovatelna!

for Holky Kuncovy!

19. prosince 2007 v 17:16 | Silva
Dneska sem tak brouzdala po netu, a nasla stranku o Emu!,...jedna holka tam vysvetlovala co je to emo, jak se holky i kluci vyznacuji, atd....no a v komentarich byl jeden clanek, ktery byste si meli precist!!

Komentáře

[1]Cuzán, web, 10.2.2007 10:42

S tou přesnou "identifikací" si docela vedle, Mimi. Emo není totiž jen o vzhledu a o stylu, ten kdo je emo nutně NEMUSÍ mít patku, zakrývající tvář nebo upnuté tričko. Emo (stejně jako jakýkoli jiný styl) je o tom, co máš v hlavě a ne o tom, že si podřežeš zápěstí a řekneš si: "Jsem emo!" Někdo může vypadat jako emo, protože je to zrovna v módě a všichni o tom mluví, ale pak někde potkáš člověka, který emo JE, jenže nemá černé linky a ty o něm řakneš, že emo není, protože tak prostě nevypadá. Stejně tak s tou hudbou; ne každému se líbí totéž a i když je provděpodobné, že se emařovi budou líbit My Chemical Romance, nemusí to tak být. Co tím chci říct? Vymezovat takto hranice jakéhokoli stylu a používat slova jako "obvykle" a "hodně" je velice mylné, protože každý jedinec je individuální a jeho pojetí ema může vypadat absolutně ODLIŠNĚ od jiného emo-jedince. Každý jsme totiž originál!
Tagze prosím vás!!, neurážejte! a nemějte narážky na nás že sme pubertačky, atak dale...

Pohádka=D

19. prosince 2007 v 16:45 | Silva |  ☺Pro zasmání..☺
Za devatero řekami a za desatero horami žila byla jedna ... ošklivá, hnusná princezna... nikdo ji neměl rád a proto se ukrývala v nejvyšší věži na hradě.Dokonce i pan král,jeji otec, se za ni styděl. Byla ošklivá, měla vyražené dva přední zuby, oči měla velké a vypokouklé , jazyk jako ještěrka a na zádech hrb!!! Z pusy ji šíleně smrdělo a neuměla vyslovit žadnou celou větu. Celé dny si jen hrála s panenkami a večer .... ? večer hleděla z okna věže a vyčkávala na svého prince...Jednoho dne se na hradě konala oslava na počest králových narozenin, princezna Jolana nesměla z věže tak na všechno koukala skrz kameru..když se poprve koukla mezi šlechtu spatřila nejnádhernějšího prince na světě... ten do kamery sladce zamaval a usmal se.. bohužel... jak byla princezna napul slepá tak si nevšimla že ji mává tlustý, škaredý hospodský od nich ze vsi..:-D v tom najednou zaklepal někdo na dveře..princezna otevřela a na prahu dveři stál ten krásný princ, polibil ji, ona se proměnila v krásnou dívku a žili spolu štastně až do smrti:)))

Výroky Haliny Pawlovské

19. prosince 2007 v 14:23 | Silva |  naky kraviny
1. Ženy přes 50 nemají děti, protože by je někam odložily a pak zapomněly kam.
2. Životní záhadou je fakt, že po dvou malých dortíčcích přiberete 5 kilo.
3. Nejenže se mé myšlenky občas toulají. Někdy mě dokonce opustí úplně.
4. Nejlepší způsob, jak zapomenout na všechny trampoty, je vzít si malé boty.
5. To pěkné na bydlení v malém městě je, že pokud nevíte, co děláte, tak to
zaručeně ví někdo jiný.
6. Čím starší jste, tím těžší je zhubnout,jelikož za tu dobu jsou vaše tělo a
vaše sádlo dobrými kamarády.
7. Někdy si myslím, ze všemu rozumím, ale obvykle vzápětí přijdu k vědomí.
8. Přestala jsem běhat pro zdraví, když se mi stehna o sebe třela tak, že se
mi zapalovaly kalhotky.
9. Neuvěřitelné! Něco na chvilinku pověsíte do skříně a ono se to o dvě čísla
srazí.
10. Hubení lidé mě fakt štvou! Obzvláště, když říkají věci jako: "Víš, já se
prostě někdy zapomenu najíst." No, už jsem zapomněla, kde bydlím, kam jsem
zaparkovala auto nebo třeba klíče. Ale nikdy, nikdy se nezapomenu najíst.
Musíte být tak trochu blbí, abyste se zapomněli najíst, ne?!
11. Má přítelkyně omylem užívala Valium místo antikoncepce. Má 14 dětí, ale
nějak je jí to jedno.
12. Potíž se ženami je, že se snadno nadchnou pro úplné NIC a pak se za něj
provdají.
13. Četla jsem článek, kde tvrdili, že příznaky stresu jsou: nadměrné
požívání potravin, impulsivní nakupování a rychlá jízda. Děláte si srandu?
Tak nějak si představuji perfektní den.
14. Už vím, v čem spočívá tajemství spodního prádla Victoria's Secret. Po 30 se do něj nevejdete.